Alzheimerova nemoc
Demence. To slovo je rozsudek. Demence vyřazuje člověka ze společnosti a pak ze života. Je to smrtelné onemocnění. Ještě před tím však zbaví nemocného všeho, co dříve tvořilo jeho osobnost. Zažíváme epidemii demence. Jde o nezdravý způsob života, nebo jsou to jiné faktory, které toto onemocnění způsobují? Je demence dědičná? Kdo to bude, na koho to čeká a jak se to pozná? Můžeme se nějak bránit?
Onemocnění paměti je invalidizující. Paměť pro člověka je to samé, čím je kormidlo pro loď. Bez schopnosti pamatovat si, zaniká schopnost myšlení, rozhodování, plánování a vyhodnocování. Zbývající funkce myšlení jsou bez možnosti spolehnout se na paměť ploché a neužitečné. Podstatou demence a její hlavní složkou je úbytek paměti. Paměť je náš hlavní duševní nástroj. Osobnost člověka je s jeho pamětí pevně spjata. Když si člověk neporadí s placením složenek a je odkázán na pomoc a péči druhých, není to věc pouhého stáří. Dříve se ztráta paměti přisuzovala věku. Dnes víme, že se jedná o nemoc. Zdravé stárnutí není doprovázeno poruchou paměti.
Představte si, že hovoříte s někým, koho dobře znáte a s kým sdílíte stejnou minulost a zážitky, ale ten druhý by si na nic ze své minulosti nevzpomněl. Jak by takový rozhovor vypadal? Nebylo by o čem hovořit a celé by to nedávalo smysl. A to je přesně situace nemocného, který má poruchu paměti. Nedomluví se sám se sebou, sám v sobě. Paměť je základním duševním pilířem našeho života a nic se bez ní neobejde.
V našem mozku je útvar zvaný hipokampus, který je sídlem paměti. V případě Alzheimerovy nemoci dochází k narušení tohoto místa a dalších částí mozku. Nervové buňky odumírají a spojení mezi nimi, zvané synapse, mizí. V mozku se ukládají beta amyloid a tau protein, bílkoviny, o kterých se předpokládá, že hrají zásadní roli při vzniku a rozvoji Alzheimerovy nemoci. Neví se, proč se tak děje. Následkem tohoto zhoubného procesu je zmenšení mozku a ztráta řady duševních schopností. Často je prvním příznakem změna osobnosti nemocného. Je vznětlivý, depresivní, vztahovačný nebo netečný. Změna chování, bludy, halucinace nebo stihomam v pozdějším věku, spolu nebo bez poruchy paměti, jsou typické pro začátek Alzheimerovy nemoci. Emoční, finanční a společenská zátěž v těchto rodinách je velká a vede k vysílení také zdravých členů rodiny.
Alois Alzheimer tuto nemoc popsal v roce 1907. Byl odkázán, a po něm další generace vědců, na klinická pozorování a pitevní nálezy. Dnes se spoléháme na biomarkery, průkazy nemoci, které můžeme vyhodnocovat během života nemocného. Pomáhá nám to stanovit jednak přesnou diagnózu, například v časných stadiích nemoci, a můžeme také sledovat rozvoj, nebo ústup nemoci, zejména v programech klinického výzkumu. Tyto biomarkery nám s jistotou pomohou rozlišit běžnou zapomnětlivost, roztržitost nebo únavu od rizika skutečného závažného onemocnění paměti. Porucha paměti je nemoc. Ví se, že první subjektivní potíže mají svou váhu a nesmí se podcenit. Včasná diagnostika má pro nemocného zásadní význam. Má-li být léčba účinná a má-li mít nějakou šanci na úspěch, musí být zahájena co nejdříve. Uplatnění biomarkerů v klinickém výzkumu přináší zásadní změnu pohledu na tuto nemoc, možnost její přesné a včasné diagnostiky a sledování.
Je Alzheimerova choroba dědičná? V pravém slova smyslu není. Jsou však známé některé geny, které na ni mají vliv. Jedná se zejména o tzv. apolipoprotein E genotyp (ApoE). Existuje velmi malé procento skutečně dědičného autosomálně dominantního přenosu této choroby, ale v našich oblastech lze hovořit pouze o zvýšeném riziku v rodinách s touto nemocí. Tam, kde se vyskytne, je vyšší riziko i pro další členy rodiny, není to však pravidlem. A na druhou stranu, rodiny, kde se tato nemoc doposud nevyskytla, proti ní nejsou geneticky imunní. Může se zde také projevit.
Alzheimerova choroba postihuje zejména lidi staršího věku, ale nemoc může začít i kolem padesátého roku života. Je to trvale postupující a nevyléčitelné onemocnění. Vede k invaliditě a posléze k úplné nesoběstačnosti. Vědecky se ví, že asi třetině demencí lze zabránit vhodnou prevencí. Neznáme však původ nemoci a tedy ani jednoznačně účinnou prevenci. Víme také, že se rizikové faktory pro Alzheimerovu chorobu do značné míry kryjí s kardiovaskulárními riziky. To se týká vysokého krevního tlaku a cukrů, nadváhy a fyzické nečinnosti. Proto některé změny životního stylu, návyků a stravování pomáhají, ale jen omezeně a hlavně když se uplatní včas, tedy ve středním věku.
Tím nejdůležitějším v celé věci zůstává co nejčasnější rozpoznání této nemoci. To je úloha jednak samotného nemocného, který si všimne svých poruch paměti a včas přijde k lékaři, a je to také úloha jeho rodiny, která jej v tom podpoří nebo jej k tomu citlivě navede. Tím mu pomůže najít správnou odpověď na jeho potíže, totiž včasnou diagnostiku a léčbu.
Výzkum demence má vysokou prioritu zejména v USA a v Evropě. Jsou k dispozici léky pro léčbu Alzheimerovy choroby, ale jejich účinek je nedostatečný. Rychle se hledají léky nové. V současnosti se v klinických programech zkoumá několik desítek nových aktivních látek. S použitím biomarkerů hledáme bezpečné a účinné látky, které mají schopnost změnit přirozený průběh Alzheimerovy nemoci, případně ji zastavit nebo vyléčit. Takový prostředek zatím není, avšak vědecký výzkum v tomto směru je velice intenzivní a jsou všechny důvody domnívat se, že spíše dříve, nežli později takový lék mít budeme. To je z velké části podmíněné naší ochotou a snahou účastnit se tohoto výzkumu jako dobrovolníci v klinických studiích.